Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zlom života aneb jak jsme ke štěněti přišli....

16. 5. 2010

Zlom života aneb jak jsme ke štěněti přišli...

      Jako skoro každé malé ditě jsem chtěla pejska. Rodiče byli ale neoblomní a tak mými kamarády byli dlouhou dobu džungarští křečíci, morčata a potkani.Pamatuju si to jako dnes, když jsem si říkala, že jakmile budu bydlet sama, jako první si pořídím psa. Velkého krásného pumra dobrmana, nebo za dob Komisaře Rexe - ovčáka. Den odloučení od rodičů nastal, ale já zjistili, že uživit psa a sebe nebude lehké. A tak se koupě čtyřnohého psího kamaráda opět odkládala, předběžně na dobu, kdy nebudu studovat.To by ovšem...

      ...se nesmělo jednoho dne připlantat k nohám mého přítele, malé, osamocené štěně.Dohodli jsme se, že jestli s ním půjde až domů aniž by malou fenečku, jak jsme později zjistili, nějak lákal, přes noc si ji necháme. A tak se stalo. Mě to ovšem nedalo. Co když se přeci jen ztratila a někdo ji postrádá? Na druhý den jsme tedy rozvěsili inzeráty a odpoledne byla malinká v původním domově. A doma bylo prázdno...Nikdy bych nevěřila, jak může takový tvoreček přirůst člověku k srdci. Stejný názor měla i naše paní veterinářka a ještě ten den volala nějaké paní na štěňátka. Den předem prodala poslední...Chtěla jsem to vzdát, ale nakonec jsem dala poslední šanci inzerátu na nástěnce v čekárně. Mělo jít o poslední fenečku francouzského buldočka. Tentokrát ale zdradil stav mehé kreditu v mobilu a musela jsem čekat do druhého dne. Hlodalo mě ale mezitím svědomí...Bude tohle plemeno vhodné? Není to povaleč? Budeme mít každý měsíc na krmení případně kdykoliv nečekaně na veterinární péči? Z těchto otázek jsem získala odpověď pouze na první dvě na jedné diskuzi. Osůbky tam byly milé a drželi mi palce, ať to vše vyjde, měla jsem jim dát vědět. Ale nevyšlo, fenečka opět prodaná...

      ...přeci jen trochu zklamaná jsem to psala na diskuzi a najednou se mi ozvala jedna paní chovatelka. Prý má poslední volnou holčičku - fawnečku buldočka. Koukla jsem na web na fotky, byla užasná a tak jsem hned na druhý den začla jednat. A že mi jednání jde, za čtyři dny jsme se chystali na 4 hodinovou cestu. Původní plán byl se jen na maličkou podívat. Do teď nevím proč jsme na "obhlídku" sebou brali obojek, vodítko, deku atd. =) Ale hodili se. Ještě ten den nám maličká Angie čůrala na koberec =) A nám se obrátil život vzhůru nohama, naštěstí v pozitivním směru.


      A tak máme doma už 4 měsíce malého ďáblíka, u kterého jsem dnes už naprosto přesvědčená, že není povaleč a že je to naprosto vhodné plemeno.Není to sice velký dobrman ani slavný ovčák, ale hlavně je naše!
Malou černou fenečku už jsem nikdy neviděla, i když je ze stejného města, ale vím, že si ji budu navždy pamatovat a budu jí, stejně tak jako paní chovatelce, vděčná za to, že byli spouštěčem našeho štěstí =)

 

Tento příběh je moje tvorba a sepsala jsem ho na konci Března 2010.